zájezdy Kuba
Cesta k nezávislosti
Španělé, kteří se narodili a vyrůstali na Kubě, známí jako criollos (kreolové), spravovali plantáže s cukrovou třtinou, ale nijak se nepodíleli na vedení země. Během 19. století však začali být někteří z nich (zvláště v Orientu, nejchudší oblasti Kuby na východě) velmi rozčarovaní a požadovali větší autonomii.
10. října 1868 Carlos Manuel de Céspedes, kreolský plantážník, který již byl krátce zapleten do povstání ve Španělsku, zveřejnil požadavek na nezávislost a dal na svém pozemku La Demajagua otrokům svobodu. Během následující desetileté války (1868–78) ztratilo 50 000 Kubánců – mezi nimi i samotný Céspedes – a více než 200 000 Španělů své životy.
José Martí
Kuba sice zůstala španělskou kolonií, ale válka přispěla ke zrušení otroctví na ostrově v roce 1886 a zasadila semínka národního podvědomí. José Martí, nejdéle uctívaný kubánský patriot (po kterém jsou dnes pojmenovány ulice, náměstí i budovy snad v každém městě) vedl v roce 1895 další a nejdůležitější povstání proti Španělům.
Martí, který se narodil v roce 1853 a už ve svých osmnácti letech byl z politických důvodů poslán do vyhnanství, se stal novinářem a básníkem. Z exilu ve Spojených státech hovoroval pro kubánskou nezávislost.
Během války za nezávislost, která začala v roce 1895 a v níž zahynulo 300 000 Kubánců, byl Martí přepaden a zabit. Během 19. století se USA živě zajímaly o strategicky významnou polohu ostrova a o kubánský trh s cukrem a začaly se velmi angažovat v záležitostech týkajících se Kuby. Jejich koupě ostrova od Španělů byla již dlouho na pořadu dne, i když Martí varoval, že se tak Kuba stane satelitem USA („Já znám to monstrum, protože jsem žil v jeho brlohu,“ napsal.).
Opravdová nezávislost?
V únoru 1898 se v havanském přístavu potopila loď USS Maine a s ní celá po sádka čítající 260 členů. Ačkoliv španělská zodpovědnost nebyla nikdy prokázána, USA použily toto potopení jako záminku k vyhlášení války. Vítězství Američanů bylo rychlé a Španělé se ještě téhož roku vzdali práva na ostrov. Dočasná vojenská vláda trvala do roku 1902, kdy se Kuba stala nezávislou republikou. Ostrov byl ovšem i nadále předmětem amerických zásahů – zásluhou Plattovy novely kubánské ústavy, o které mnozí prohlašují, že opravdovou nezávislost spíše ochromuje.
Na dalších padesát let ovládly USA, největší vývozce kubánského cukru, kubánskou ekonomiku a z velké části kontrolovali politický vývoj na Kubě. V tomto období byla velmi rozšířená Památník José Martího v Havaně korupce, násilí a terorismus. Po roce 1933 Fulgencio Batista, ačkoliv pouze jen seržant, ovládal nitky politické moci pomocí řady prezidentů-loutek až do roku 1940, kdy se stal prezidentem sám.
Závislost na USA
Odstoupil v roce 1944, ale vrátil se o osm let později a provedl státní převrat. Jeho zcela zkorumpovaná diktatura mu umožnila, že do roku 1959 investoval 300 miliónů dolarů do zahraničí. Od dvacátých let minulého století postupně rostlo rozčarování nově narozené republiky ze závislosti na USA a z ne dostatku politické poctivosti a sociální rovnosti.
Přestože měla Kuba druhý největší příjem na osobu v Latinské Americe, prosperita se vztahovala pouze na horní třídu. V roce 1950 dokonce zveřejnila Světová banka údaj, že na Kubě trpí 60 % obyvatelstva podvýživou. V Havaně byla koncentrace milionářů větší než kdekoliv jinde ve Střední a Jižní Americe a hlavní město bylo pro jeho nespočetné bordely, kasina a gangstery přezdíváno „ostrovním Las Vegas“.
