Kuba - skanzen socialismu
Kuba, největší ostrov Karibiku, byla obdařena palmovými stromy, dusným počasím, rytmy, které vás donutí pohupovat se v bocích, původními plážemi, přemírou rumu a nejlepšími ručně uválenými doutníky na světě. Je však skoro nemožné spojovat si Kubu jenom s těmito požitkářskými atributy – dokonce míříte-li pouze do jednoho z mnoha letovisek na ostrově.
Téměř po celé dvacáté století hrála Kuba na světovém poli vedoucí úlohu, zcela v nesouladu s tím, jak malá země to je a jak nedostatečný je její ekonomický vliv. Od svržení diktátora Fulgencia Batisty v roce 1959 až po Castrovo vytrvalé držení se u moci a vyhlášení socialismu si tento malý karibský národ získal takřka mýtický status jako živoucí laboratoř sociálních experimentů, politického vzdoru a lidské vytrvalosti.
Castrova Kuba
Bojovný Castro přestál po celou polovinu století odpor a nepřátelství vůči němu ze strany americké vlády i kubánských emigrantů v Miami. Kvůli americkému obchodnímu embargu a kolapsu sovětské podpory byli obyvatelé Kuby opakovaně vyzýváni, aby přinášeli oběti. Kuba se stále ještě drží, i když mnoho z jejích rozpadajících se staveb zůstává vzpřímených jen stěží.
Jako jedna z posledních bašt komunismu je tato země nikdy nekončící záhadou. Na rozdíl od zbytku planety, pádícího vpřed závratnou digitální rychlostí, se život na Kubě pomalu vleče. Obludné staré záplatované americké automobily ze čtyřicátých let minulého století se pomalu sunou ulicemi nejasně osvětlených měst. Ve venkovských oblastech auta podstoupila své místo vozům taženým voly, vratkým železným kolům a rikšám. Domy jsou vybaveny těmi nejstaršími přístroji, jaké si jen umíte představit. Hudebníci hrají překrásně návykový kubánský son, rytmus, který se od třicátých let nezměnil.
Kubánští obyvatelé
Tvář Kuby Na Kubě žije 11 milionů obyvatel. Jejich smíšený původ odráží spletitou historii ostrova plnou zvratů. Již na počátku šestnáctého století byli na Kubu přivezeni první černí otroci, aby nahradili původní domorodé obyvatelstvo, které bylo vyhlazeno. Ale opravdová imigrace španělských obyvatel nastala až na konci osmnáctého století v době rozmachu cukrovarnického průmyslu.
Majitelé plantáží – jak původní Španělé, tak francouzští imigranti z Haiti – přivezli tisíce otroků ze západní Afriky. Ti byli po roce 1886, kdy bylo zrušeno nevolnictví, postupně nahrazováni čínskými dělníky. Posledních 200 let hojně docházelo ke křížení etnických skupin a 51 procent dnešních Kubánců jsou mulatos (smíšená rasa).
Realita na Kubě
Úpadek, chudoba a všechna omezení na Kubě jen přispívají k pozdvižení nezlomného ducha kubánského lidu. Jsou obdařeni mimořádnou nezlomností, tolerancí a radostí ze života, až se zdá, že je žádná ekonomická krize nemůže zdolat. Jak jistě zjistíte, jsou Kubánci velmi pohostinní a zvou návštěvníky do svých přecpaných domovů.
Všude je spousta energických dětí v jednotných školních kaštanových či žlutohnědých uniformách závodí na ulicích, hrají místní obdobu baseballu s gumovým míčkem a násadou od smetáku, jezdí na podomácku vyrobených skateboardech, pouštějí draky…
Kuba, největší ostrov Karibiku, byla obdařena palmovými stromy, dusným počasím, původními plážemi, přemírou rumu a nejlepšími doutníky na světě. Je však skoro nemožné spojovat si Kubu jenom s těmito požitkářskými atributy – dokonce míříte-li pouze do jednoho z mnoha letovisek na ostrově.
Téměř po celé dvacáté století hrála Kuba na světovém poli vedoucí úlohu, zcela v nesouladu s tím, jak malá země to je a jak nedostatečný je její ekonomický vliv. Od svržení diktátora Fulgencia Batisty v roce 1959 až po Castrovo vytrvalé držení se u moci a vyhlášení socialismu si tento malý karibský národ získal takřka mýtický status jako živoucí laboratoř sociálních experimentů, politického vzdoru a lidské vytrvalosti.
